Metody sociální práce

Sociální péče

Terminologie v sociální oblasti není jednotná, je historicky podmíněná. I v praxi se často zaměňují pojmy: soc. práce, pomoc, péče, soc. politika.

V českých podmínkách se spíše usadil pojem „soc. péče“.

Sociální péče = činnost směřující k pomoci při zajištění nebo zprostředkování vhodných sociálních, zdravotních, ekonomických, bytových, výchovných a jiných podmínek.

Definice pí. Nečasové (za 1. republiky):

„Sociální činnost“ = plánovitá, promyšlená a organizovaná aktivita, směřující k odstraňování lidských nedostatků a předcházení jejich vzniku.

Hlavním cílem je:

Poskytování pomoci a podpory osobám v nepříznivých sociálních situacích. Soc. péče má pomáhat překonávat nepříznivé životní okolnosti, udržovat nebo znovu získávat tělesné a duševní zdraví a uspokojovat existenční potřeby.

Soc. péče se může týkat všech skupin obyvatelstva, ale na některé osoby se zaměřuje více.

Skupiny:

1) děti a mládež

2) nemocní lidé

3) zdravotně postižení

4) senioři

5) nezaměstnaní

6) lidé bez domova

Soc. péče zahrnuje stránku teoretickou, která je zaměřena na poznávání, studium a výzkum soc. problémů ve společnosti a navrhování celospolečenských opatření. V tom se angažuje zejména sociální politika. Druhou stránkou je stránka praktická, která je zaměřena na konkrétní „terénní“ sociální práci s klienty. Charakter sociální péče / práce / pomoci velmi závisí právě na sociální politice státu. Soc. politika se snaží vytvářet podmínky pro uspokojování společností uznaných a zároveň reálně splnitelných potřeb občanů. Soc. politika je velmi ovlivněna ideologií vládnoucí politické reprezentace. Soc. politika / péče / práce se často opírá o poznatky jiných vědních disciplín, se kterými často úzce souvisí a jejichž poznatků využívá. Jedná se např. o: sociologii, demografii, ekonomii, etiku, právo, lékařské vědy, pedagogiku, psychologii, …

Jaké discipliny souvisejí se sociální politikou?

• Sociologie – věda o společnosti, zabývá se strukturou společnosti, společenským vývojem a společenským procesem, realizuje výzkumy společnosti, zabývá se problémy ve společnosti (např. problém emigrace, přistěhovalectví, …)
• Demografie – věda o obyvatelstvu a jeho rozvrstvení a členění podle různých hledisek (věk, vzdělání, zaměstnanost, výše příjmů, sociální péče, …)
• Ekonomie – výše ekonomických zdrojů velmi ovlivňuje sociální politiku; ovlivňuje, kolik prostředků je možné přerozdělit ve prospěch sociální péče, zdravotnictví, …(čím vyšší mají lidé plat, tím se zvyšují prostředky odváděné na zdravotní a sociální pojištění)
• Etika – věda o morálce; v sociální síti pomáháme často lidem, kteří již třeba nikdy nebudou ekonomicky prospěšní (v naší zemi platí morální zásady, které respektujeme – např. pomoc lidem, kteří si pomoc „nezaslouží“); společně zajišťuje i pomoc, která se ekonomicky nevyplatí
• Právo – na určitém stupni vývoje je žádoucí, aby to, že společnost člověku pomůže, bylo zakotveno v právních předpisech, a tak byla zajištěna do budoucna lidem určitá jistota; problém lidských práv se hodně promítá do sociální politiky
• Lékařské vědy – poskytují důležité poznatky pro realizaci péče, ovlivňují kvalitu péče, dávají návody, jak pečovat o děti / postižené, … seniory, …
• Pedagogika, psychologie – poskytují sociální péči soubor poznatků jak jednat s klienty, jak přistupovat k různým skupinám (např. věkově různým)

Po r. 1989 se prodloužila délka života o 4 – 5 let (významný demografický ukazatel). Mohlo to být způsobeno např.: pokrokem v medicíně, kvalitou stravy – lidé se mnohem více zajímají o složení stravy, velmi se zlepšilo životní prostředí (čistota vzduchu, snížení škodlivých látek v hnojivech, …)

Vývoj sociální péče

Určité prvky sociální solidarity a prvky sociální péče, sociálního chování, první náznaky sociální pomoci se objevují již v antice. Toto se týkalo pouze svobodných občanů. V Řecku – snaha poskytovat prostředky z veřejných zdrojů à „podpory / důchody“ pro chudé, neschopné práce. Tyto podpory dostávali zejména sirotci a vdovy po padlých vojácích (pokud se o ně nemohla postarat nejbližší rodina). Dalším sociálním problémem, kterému byla věnována pozornost v antice bylo „dlužní otroctví“ (= nebyl-li člověk schopen splácet své dluhy, stal se ze svobodného člověka otrok). Poté se přijala opatření, která udržovala záruku, aby se svobodní občané do otroctví nedostali (např. odpuštění placení úroků, případně odpuštění části dluhu …).

V 6. stol. př. n. l. – v Athénách bylo zákonem přikázáno rodičům pečovat o děti a zároveň byla dětem stanovena povinnost starat se o své staré rodiče.

V 1. stol. n. l. – v Římě se stát angažoval ve výchově nezaopatřených dětí (zejména sirotků nebo dětí chudých rodičů) à byly zakládány tzv. „alimentační fondy“. Z těchto prostředků na státní náklady byla financována výživa, ošacení, ale i výchova sirotků či dětí z chudých poměrů.

Nedá se říci, že by antická společnost byla zaměřena přímo sociálně (vysloveně antisociálním problémem bylo např. házení dětí ze skály, v případě, že byly postižené, nemocné). Pokud byly v Řecku nebo Římě poskytovány nějaké sociální podpory, vždy tu figuroval aspekt, aby z toho měla prospěch společnost. Vždy to mělo charakter výběrový, darovací (ne všem se přídavky / podpory dostalo, protože nebyli vybráni). Na druhou stranu vládcové, kteří by neposkytovali svým svobodným občanům „požitky“, dostalo by se jim neoblíbenosti u lidu. Motivem tedy bylo i zachování přízně občanů.

Daleko markantnější souvislost se sociální péčí má křesťanství.

V r. 313 – v Římě se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím. Ideovou myšlenkou křesťanství je, že dobročinnost je mravní povinností každého člověka. Lidé si mají pomáhat. Kdo má prostředky, má se rozdělit s chudšími. Idea lásky k bližnímu (Miluj bližního jako sebe samu.). Tato povinnost však nebyla zakotvena do zákona (zákonem nebylo zakotveno, že se člověk má angažovat v nějaké sociální činnosti). Docházelo k tomu, že majetnější lidé poskytovali prostředky / pomoc lidem znevýhodněným. Pro osoby, které potřebovaly pomoc, začaly vznikat ústavy (pro osoby nemocné, staré, pro opuštěné děti). Vznikaly např. „špitály“, „chudobince“, „starobince“, „sirotčince“.

Ve středověku (od 5. do 15. stol.) byly soustavnější pokusy o sociální péči hlavně záležitostí církve. Některé církevní řády se specializovaly na pomoc nemocným, postiženým, chudým lidem. Některé z řádů (zejména katolických) se zaměřovaly na výchovu a vzdělávání dětí, včetně dětí chudých.

V 16. stol. v době reformace, přibližně v době 16. stol., se v oblasti sociální péče začínají angažovat také protestantské církve. Ty se zaměřují zejména na oblast péče o chudé. Snažili se o přijetí různých předpisů, nařízení … týkajících se chudinské péče. Protestanté často prosazovali individuální přístup k chudým. Ty chudé, kteří mohli pracovat, se snažili vychovat k tomu, aby si našli práci a dokázali se o sebe postarat sami. Společnost se má starat jen o ty chudé, kteří se nemohou zapojit do pracovního procesu. V tomto období vznikají také sborové diakonie (= zařízení poskytující služby potřebným – péče o chudé, ale postupně zakládali ústavy pro sirotky, nemocné a staré lidi). Roformační hnutí v 16. stol. ale také způsobilo, že byl omezen počet kláštěrů a institucí, které pomáhaly lidem. Tyto podmínky – omezení institucí à vedly k tomu, aby se STÁT zabýval také postiženými, chudými … lidmi, kteří potřebují sociální pomoc.

Pod vlivem osvícenství se tedy stát začal více angažovat. Státy začaly vydávat různá nařízení týkající se sociální pomoci.

1601 – v Anglii královna Alžběta I. vydala zákon o chudých à ukládal povinnost místním úřadům pečovat o vlastní registrované chudé. Tato péče měla být financována z místních poplatků / daní. Zákon stanovuje povinnost pracovat pro chudé, kteří jsou práce schopní. Práce neschopným, opuštěným dětem, postiženým lidem byla poskytnuta forma pomoci v poskytnutí jídla, ošacení …

V Rakousku – v r. 1552 pokus stanovit tzv. domovské právo, ze kterého byla odvozena povinnost obce starat se o chudé, kteří do dané obce příslušeli.

Přechod od feudalismu ke kapitalismu

- v tomto období potřeba sociálnní péče vzrostla

Rozvoj průmyslu a koncentrace obyvatelstva ve městech vedly u některých jedinců ke zlepšení materiálních podmínek, ale u velké části byl přesun do měst provázen nedůstojnými podmínkami bydlení. Pokud člověk nesehnal práci à zvýšený počet případů bídy. Určitým vytržením sociálních kořenů došlo k tomu, že člověk přerušil vazby s rodinou, sousedy, … a neměl se tak na koho ve městě spolehnout.

- ve větším množství se objevovaly případy velké nouze a případy osiřelých dětí, o které se neměl kdo postarat

- objevuje se daleko více větší míra sociálně patologických jevů (krádeže, kriminalita, alkoholismus, …)

Zpočátku se sociální péče omezovala na hmotnou pomoc lidem, kteří nebyli schopni si sami pro sebe obstarat obživu a pro svoji rodinu.

Soc. péče v počátcích kapitalismu měla filantropický ráz (= lidumilný ráz). Péče byla většinou nesoustavná, nárazová, převažovala péče dobročinná, dobrovolná. Byly zakládány dobročinné spolky (moly je zakládat např. manželky bohatých továrníků).

S rozvojem kapitalismu se zvyšoval počet dělníků à vznikala nová společenská vrstva, jejíž někteří členové se začali sdružovat, zakládat spolky … a v rámci tohoto společenství se objevovaly pokusy o řešení hlavních sociálních problémů.

- dělnické podpůrné spolky – organizace, ve kterých se lidé snažili navzájem se podporovat, bojovali za svá práva

- silné a tradiční byly spolky horníků

V počátečním období kapitalismu se sociální péče soustřeďovala na 3 okruhy problémů:

1) problém chudoby

            - snahy pomoci zajistit bydlení, jídlo, ošacení

            - snaha o vytvoření základních hygienických podmínek

- později nastoupily požadavky na lepší odměnu za provedenou práci (požadavky na zvyšování mezd)

2) problém pracovních podmínek

            - snahy o větší bezpečnost práce (např. prevence úrazů, nemocí z povolání)

            - snahy o omezení pracovní doby

            - snahy omezovat práci dětí

- zajištění pro případ, že se člověk dostane do sociálně tíživé situace (zajištění pro případ úrazu, nemoci, invalidity, stáří, nezaměstnanost)

Pokud majetné / vládnoucí vrstvy přistoupily na některé z těchto požadavků, vedlo je k tomu nejen morální, sociální cítění, ale také zájem na tom, aby výroba fungovala (aby společnost fungovala bezproblémově) – aby nedocházelo ke stávkám, vzpouře … Snaha udržet společenskou stabilitu.

19. stol. – odpovědnost za soc. péči stále více přebíraly orgány státu (střední Evropa) – orgány regionu, obce, země

V Rakousko-Uhersku – 1862 byl přijat chudinský zákon, který stanovuje, že hlavní odpovědnost za péči o chudé nese obec.

à obec – okres – zemské orgány (byly povinny se o chudé občany postarat)

Konkrétní vykonávání sociální péče mohl stát delegovat na různé dobrovolné spolky, církevní zařízení apod. (stát jim finančně vypomáhal).

V Rakousko-Uhersku: zavedena povinná 8 letá školní docházka v r. 1869 à to mělo vliv na sociální péči

Školský zákon z r. 1869 také upravoval zřizování ústavů pro zanedbané a zpustlé děti.

V Německu říšský kancléř Otto von Bismarck (od r. 1883, 19. stol.) začal zavádět systém sociálního pojištění pro případ nemoci, pro případ úrazu, invalidity, stáří. Na pojištění se podíleli jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Toto pojištění bylo různé pro různé typy pracovníků.

- dobře pojištění: horníci, státní zaměstnanci veřejného sektoru.

Bismarckovy reformy soc. zabezpečení měly koncem 19. stol. Velký vliv také v celém Rakousko-Uhersku.

Sociální péče po vzniku Československa

Nově vzniklá republika převzala většinu předpisů týkajících se soc. péče z Rakousko-Uherska.

V meziválečném období se v roli soc. péče / práce angažoval:

1) stát, orgány veřejné péče (krajské, obecní, …)

2) polooficiální instituce a organizace

3) různé spolky a dobrovolné organizace (např. soukromé organizace, církevní, …).

Bylo zřízeno Ministerstvo sociální péče, které se snažilo o koordinaci a spolupráci mezi spolky a státem, snažilo se o koordinaci státní a dobrovolné péče.

1. republika (období mezi dvěma světovými válkami)

- byla převzata většina nařízení z Rakousko-Uherska.

V oblasti soc. péče se objevují 3 typy organizací:

1) angažuje se stát, orgány veřejné péče

2) spolky, dobrovolné organizace, polooficiální organizace

3) dobročinné organizace, soukromé, církevní

Ministerstvo soc. péče se snažilo sladit / koordinovat činnost spolků (dobrovolné soc. péče) a státu. Stát přispíval spolkům finance a zároveň se snažil vydáváním předpisů usměrňovat jejich činnost, vykonávat dohled, kontrola využití přidělených prostředků.

Sociální péče státu v období mezi 1. SV a 2. SV

- soustředěno na chudinskou péči – hlavní angažovanost státu

- zajišťování minimálních existenčních potřeb lidem, kteří neměli možnost obživy.

Tato pomoc byla poskytována z obecních, okresních nebo zemských prostředků.

Zemský sirotčí fond – vznikl za Rakouska-Uherska

- prostředky ze sirotčího fondu určeny na zaopatření a výchovu opuštěných a osiřelých dětí; nebo také na děti, které byly v cizí péči

- z prostředků tohoto fondu založeno také několik ústavů péče o mládež

1918

– byla uzákoněna 8 hodinová pracovní doba, což vylepšilo pracovní podmínky mnoha lidí

- zákaz výdělečné práce dětí do 14 let

Polooficiální organizace

- nestátní organizace s názvem „okresní péče o mládež“.

Byly na ně delegovány i některé úřední pravomoci à podíleli se na rozdělování prostředků z fondu

- cílem bylo šíření zdravotnické osvěty, zprostředkování adopcí a pěstounské péče

- zřizovali pro opuštěné děti Okresní dětské domovy

- např. Červený kříž, Charita, Armáda spásy, YMCA, YWCA (formapéče o volný čas)

(YMCA = Young men christian association)

Nejvíce spolků za 1. rep. se věnovalo péči o chudé nebo péči o mládež. Často tyto spolky zřizovaly různé domovy, ústavy, … Hlavním nedostatkem v systematické činnosti těchto spolků bylo, že stát jim na jejich činnost přispíval jen částečně. Většinu prostředků museli získávat jiným způsobem (dary, pořádání sbírek …).

Za 1. republiky existovalo sociální pojištění (principy převzaty z Rakouska-Uherska). Státní zaměstnanci byli za 1. rep. velmi dobře zajištěni.

Sociální péče na velmi dobré úrovni – ve srovnání s okolními zeměmi na tom Československo bylo velmi dobře.

Velká hospodářská krize à důsledky se nepodařilo zvládnout (velké % lidí se dostalo do fin. Problémů, na úroveň chudých, život v nedůstojných podmínkách).

Vybudování areálu tzv. Masarykových domovů v Praze v Krči => vzor sociální péče na úrovni

- oficiální název je „Ústřední zaopatřovací ústav“

- stavba zahájena v r. 1926, dokončeno za 3 roky

- nejdokonalejší zařízení

- zaměřeno na chudé pražské občany, nemocné děti

- 21 budov, v areálu 5 chorobinců pro dospělé a nevyléčitelně nemocné, … dětská ozdravovna … Pavilony tvořily jeden velký celek. Myšleno i na společenský a kulturní život (lesní divadlo, kino, přírodní bazén s teplou vodou, rehabilitační bazény, ústřední knihovna, …).

- byla zde stálá policejní služba, která dohlížela na pořádek

1948 – znárodnění

Předpokládalo se, že se tímto rázným zásahem odstraní nezaměstnanost, chudoba, sociální problémy, které se vyskytovaly za kapitalismu.

Vývoj po r. 1948 směřoval ke státní sociální péči (zmizely dobrovolné, soukromé, církevní organizace), důraz na stát jako jediného garanta sociální péče.

Co nejvíc věcí upraveno zákony, předpisy. Všechny finanční prostředky na sociální péči pocházely ze státního rozpočtu. Projevují se snahy o rovnostářské pojetí (všichni mají mít stejně). Sociálně politická opatření se stávají součástí státního plánu (začaly pětiletky – plánování na 5 let). Celý ten systém přinesl do života lidí zrušení jakékoli volby (žádný výběr), věci byly nařizovány (určeno, kam půjde člověk pracovat, kam bude přidělen …). Vše bylo centrální, centrálně řízeno.

Hlavní zásady sociální politiky po r. 1948:

- zajištění práva na práci spolu s povinností každého pracovat

- zabezpečení všech pracovníků pro případ nemoci, úrazu, invalidity a stáří ze státních zdrojů

- právo na bezplatnou zdravotní péči

Cílem soc. politiky bylo poskytovat všem lidem přibližně stejné životní možnosti, cestou přerozdělování národního důchodu měla sociální politika vyrovnávat životní úroveň lidí.

Celá tato oblast byla velmi ovlivněna socialistickou komunistickou ideologií. V určitém období se z ideologických důvodů nesmělo používat výraz „sociální péče“, protože to připomínalo kapitalismus.

1989 – společenské změny, které se projevily v sociální oblasti

Po r. 1990 – svoboda – jak politická, tak celkově

Nové problémy:

• Nezaměstnanost (souvisí s tím, že již nebyla povinnost pracovat). Ale v polovině 90. let byla nezaměstnanost pouze 3%
• Nárůst kriminality (po zvolení Havla prezidentem à udělil širokou amnestii)

- nové formy kriminality (vybírání výpalného, hospodářská kriminalita, vyhýbání se daním, …)

• Problematika drog
• Prostituce
• Bezdomovectví (v souvislosti s nezaměstnaností)
• V oblasti soc. péče se objevuje hodně nestátních organizací, začínajících se veřejně angažovat – církve (v oblasti sociální péče)
• Objevují se snahy, aby v soc. péči nepřevažovala péče ústavní
• Snahy o nalezení různých forem spolupráce mezi státními / veřejnými orgány a neziskovým sektorem (problematika financování neziskového sektoru) – část aktivit financuje stát formou přímých dotací nebo grantů.

V poslední době dochází ve větší míře k využívání evropských fondů pro financování sociálních projektů.

Vznik sociální práce jako oboru

1) o soc. práci jako oboru hovoříme obvykle až od doby, kdy soc. činnost začala být vykonávána systematicky.

V Anglii a USA již v 70. letech 19. stol. Začalo působit hnutí „Charity Organization Society“ (COS) à organizace, která se snažila poskytovat pomoc chudým, ale až po prověření faktů, že klient nebo rodina nemůže získat prostředky jiným způsobem (soc. pracovníci zkoumali soc. potřebnost). Pověřené pracovnice uskutečňovaly osobní návštěvy v domácnostech, většinou ve svém obvodě. Pokoušeli se vytvářet seznam / rejstřík potřebných lidí a snažili se těmto lidem kromě finančního obnosu zprostředkovat i kontakt na pracovní uplatnění, kam se obrátit na právní pomoc … (nekontaktovat různé organizace) à práce začala být vykonávána systematicky.

COS – organizovali vzdělávací programy pro pracovníky soc. práce

2) soc. práce se stává povoláním, profesí

80. léta 90. stol. – v Anglii zavedena funkce „rozdělovatelka zdravotních podpor“. Tito pracovníci / úředníci měli hodnotit fin. Situaci pacientů, kteří potřebovali podporu. Rodinám těžce nemocných pacientů měli poskytovat poradenství. Těm lidem, kteří byli propuštěni z nemocnice a potřebovali pomoc, poskytovali domácí péči, případně poskytování zdravotních pomůcek. Tito poskytovatelé zdravotní péče vykonávali případovou sociálně zdravotní péči. Funkce obdobných úředníků byly později zřízeny v jiných zemích, např. USA, v Japonsku, … Při prosazování profese soc. práce se zapojovala i různá ženská hnutí.

3) dalším předpokladem bylo rozvíjení teoretických základů oboru

Od začátku 20. stol. – snahy o zvědečtění oboru sociální práce, konec 19. stol. – snahy o výzkumy týkající se chudoby. Poč. 20. stol. – na obor sociální práce působily sociologické poznatky. (Česká sociologie – Arnošt Bláha). Soc. práce v té době přejímá také lékařský, medicinský jazyk – objevují se pojmy jako: „sociální anamnéza, soc. diagnóza, terapie, …).

Jednou z nejvýznamnějších představitelek soc. práce ve 20. stol. je Mary Richmondová – zakladatelka směru případové sociální práce.

Spisy: „Sociální diagnóza“ (rok vydání 1917)

            „Co je případová práce“ (1922)

Podle Richmondové à soc. pracovník má věnovat velkou pozornost rodině klienta. Cílem soc. práce má být objektivní zhodnocení potřeb klienta nebo rodiny. Dalším cílem je zprostředkování  adekvátní pomoci. Podle ní je hodně důležité, aby případová práce pomohla klientovi uvědomit si vlastní možnosti a vypracovat realizovatelný plán, který povede ke zlepšení sociální situace klienta.

Před 2. SV soc. práce silně ovlivňována také psychologií.

V. P. Robinson

Marie Krakešová

- snaha zdůraznit vývoj osobnosti klienta, vnitřní motivace, chování (soc. pracovníka nemá zajímat jen to, co udělal, ale i proč to udělal; soc. pracovník si má všímat i vlivů, které působily na klienta v minulosti, obzvláště v raném dětství). Soc. pracovníci by měli dělat tzv. psychosomatický rozbor (jak se vyvíjela osobnost klienta a co ho vedlo k určitému činu).

4) podmínkou vzniku – začalo být organizováno odborné vzdělání soc. pracovníků (odborná příprava pro profesi sociální pracovník, pro vykonávání soc. práce)

První snahy o určité formy vzdělávání měly formu krátkodobých kurzů. Již v r. 1898 organizovala COS kurzy pro soc. pracovníky. Na začátku 20. stol. vznikají již školy sociální práce pro sociální praocvníky, které se většinou ustálily na dvouletém vzdělávacím programu. Kromě USA vznikaly také v Evropě – např. v Amsterodamu, Londýně, Berlíně, …

à à všechny tyto okolnosti nastávají kolem 19., 20. stol.

Konec 19., poč. 20. stol. – soc. práce se stává samostatným oborem

Vývoj vzdělávání sociálních pracovníků v českých zemích

- rozvoj obsahu, metod, forem sociální práce si i v naší zemi vyžadoval, aby soc. pracovníci získávali určité odborné vzdělání. Nejprve to byly různé kurzy pro pracovníky v oblasti sociální péče.

1917 – pořádala česká zemská komise pro péči o mládež desetitýdenní kurzy pro pracovníky soc. péče

podzim 1918 – zřízena 1. sociální škola „Ženská vyšší škola pro sociální péči“

– zpočátku trvala 1 rok

Významnou roli při zakládání tohoto typu studia sehrála Alice Masaryková. Později škola přejmenována na „Vyšší školu sociální péče“, na které již bylo dvouleté studium. Předpokladem studia byla maturita na střední škole.

Tyto školy zanikly před 2. SV v souvislosti se vznikem „Masarykovy státní školy zdravotní a sociální péče“ – v Praze. Tato škola byla vybudována za přispění Rockefellerovy nadace v NweYorku. Vyučování na ní začalo od školního roku 1935 / 36.

Od r. 1926 existovaly v Československu také střední sociální školy, které byly součástí odborných škol pro ženská povolání. Po 2. SV byly obdobou těchto škol tzv. sociálně zdravotní školy.

1946 – zřízeny sociální fakulty v Praze a v Brně v rámci VŠ politické a sociální.

1948 – předpokládalo se, že politické změny směrem k socialismu odstraní většinu sociálních problémů. Po r. 1948 došlo k omezení sociálního školství. Zrušeny sociální fakulty VŠ politické a sociální, zrušena státní škola Masarykova sociální a zdravotní péče, zůstaly jen střední školy zdravotní.

1953 – v Praze otevřena střední škola sociálně právní (čtyřletá) s oborem sociálně právní péče.

Od počátku 60. let na těchto školách zaveden dvouletý nástavbový typ studia. Studenti získávali druhou maturitu. Název nástavby „Sociálně právní činnost“.

- podobný typ tohoto nástavbového studia pak otevřen např. v Brně, Bratislavě, Ostravě

1. pol. 90. let – otevřela pražská sociálně právní škola tříleté experimentální vyšší odborné studium v oboru „sociální práce“. Důležitou součástí studia jsou odborné praxe.

Od r. 1995 – vyšel školský zákon, který umožnil existenci vyššího odborného studia à vyšší odb. studium zaváděno na velkém množství státních, církevních a soukromých škol.

2. pol. 80. let – objevily se pokusy znovu poskytnout možnost vysokoškolského vzdělání pro oblast sociální práce. Např. při oboru „výchova a vzdělávání dospělých“, na UK bylo zaměření na sociální oblast v rámci oboru výchova a vzd. dospělých.

Po r. 1990 – velké změny i v oblasti VŠ

- otevíráno studium sociální práce (na VŠ) na fakultách v Praze (pí. Jiřina Šiklová), v Brně obor „soc. práce a soc. politika“, obdobné studium vzniká i v Bratislavě, o něco později i v Olomouci, Ostravě,…

Katedry vznikají i na církevních vysokých školách …

Sociální školy se u nás sdružují v Asociaci vzdělavatelů v sociální práci (asociace škol, jsou zde sdruženy jak katedry soc. práce, tak i vyšší odborné školy se sociálním zaměřením).

Na evropské úrovni existuje sdružení škol:         EASSW (v Evropě)

                                                                       IASSW (mezinárodní asociace)

Evropská asociace škol sociální práce -- European association of schools of social work

Minimální standard vzdělávání v soc. práci

• Úvod do právní teorie a praxe
• Úvod do psychologické teorie
• Úvod do sociologické teorie
• Sociální politika
• Filozofie a etika
• Zdraví a nemoc
• Teorie a metody soc. práce
• Praxe v terénu (včetně odborné praxe, supervize) – 25 – 30 % z celého studia by měla tvořit praxe
• Sociální patologie
• Problémy etnických a menšinových skupin
• Metody a techniky sociálního výzkumu

Soc. pracovníci se sdružují do společností soc. organizací

– např „Společnost sociálních praocvníků ČR“, „IFSW“ (international federation of social workers)

- tyto společnosti se snaží zejména rozpracovávat etické zásady (kodexy)

Etické principy soc. práce

Soc. pracovníci v Čr by měli ve své činnosti respektovat etické principy, které jsou rozpracovány v etickém kodexu soc. pracovníků ČR. Byl přijat v r. 1995 spol. soc. pracovníků, poslední aktualizace byla provedena v květnu 2006.

Mezinárodní organizace IFSW vypracovala etický kodex soc. pracovníků, který byl naposledy aktualizován v roce 2004. Mezinárodní kodex se promítá do kodexu ČR.

Etický kodex soc. pracovníků ČR

1) 1. část se zabývá etickými zásadami

- soc. pracovníci musí dbát na dodržování lidských práv – jak skupin, tak jednotlivců

- mezinárodní dokumenty (Mezinárodní deklarace lidských práv a svobod, Úmluva o právech dítěte)

- v ČR (Listina základních práv a svobod, Ústava) + speciální zákony, které se týkají např. uprchlíků, dětí, imigrantů, …

2) soc. pracovník musí respektovat jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho náboženství, rasu, politické přesvědčení, sexuální orientaci, pohlaví, věk, mateřský jazyk, zdravotní stav, ekonomickou situaci, bez ohledu na to, jak se podílí ve společnosti (bezdomovec × podnikatel)

Základem etických zásad je etický kodex, který byl přijat roku 1995 společností sociálních pracovníků (SSP). Na mezinárodní úrovni – Sdružení sociálních pracovníků mezinárodní federace.

V kodexu:

• Obecné etické zásady

- dodržování lidských práv

- respektovat jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho pohlaví, rasu, …

- soc. pracovníci by měli respektovat právo každého člověka na seberealizaci, pokud to neomezuje / neohrožuje stejná práva jiných lidí.

- soc. pracovník by měl pomáhat klientům (jednotlivcům a skupinám) při jejich rozvoji. Měl by dát k dispozici své znalosti / dovednosti ve prospěch klientů. Pomáhá při řešení konfliktů těchto jedinců se společností.

- soc. pracovník by měl dávat přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy

• Pravidla etického chování sociálních pracovníků

1.        problematika vztahu ke klientovi

2.        problematika vztahu k zaměstnavateli

3.        problematika vztahu ke společnosti

4. problematika vztahu ke svému vzdělávání

Pravidla chování ve vztahu ke klientovi

- soc. pracovník by měl vést své klienty a podporovat je k vědomí vlastní odpovědnosti (každý zodpovídá sám za sebe)

- soc. pracovník by měl jednat vždy tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů

- soc. pracovník by měl pomáhat se stejným úsilím všem lidem bez jakékoli formy diskriminace /preference

- soc. pracovník se má zajímat o celého člověka, nejen o problémovou stránku, ale i např. o prostředí, ve kterém se pohybuje.

- soc. pracovník by se měl zaměřit na silné stránky jednotlivých klientů i skupin / komunit, se kterými pracuje, a tak podporovat jejich zmocnění.

Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení.

Žádnou informaci neposkytnout bez souhlasu klienta. Umožňuje účastníkům, pokud je to možné a v souladu s právními předpisy, nahlížet do spisů.

- soc. pracovníci by vždy měli podporovat klienty při využívání všech sociálních dávek, na které klient může mít nárok (soc. pracovník poučí klienta, dá mu patřičné informace)

- podporovat klienty při hledání možností jejich zapojení

- soc. pracovník je si vědom svých vlastních odborných omezení, svých profesních limitů

- soc. pracovníci by měli jednat s klienty s porozuměním, empatií

Pravidla chování ve vztahu ke svému zaměstnavateli

- soc. pracovníci by se měli snažit, aby úroveň poskytovaných služeb byla na co nejvyšší úrovni

Pravidla ve vztahu ke kolegům, spolupracovníkům

- soc. pracovník se snaží využívat při své práci znalosti a dovednosti spolupracovníků, zároveň musí respektovat odlišné názory svých kolegů

Pravidla ve vztahu ke svému povolání a odbornosti

- soc. pracovník se má snažit neustále zvyšovat svou odbornost, osvojovat si nové metody a přístupy práce

- každý soc. pracovník je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik

- soc. pracovníci mají spolupracovat se školami vzdělávajícími budoucí soc. pracovníky a zvyšovat tak kvalitu soc. výcviku

Pravidla ve vztahu ke společnosti

- soc. pracovník má právo i povinnost upozorňovat na porušování zákonů, porušování pravidel, porušování zájmů některých skupin či jednotlivců. Soc. pracovníci by měli dávat návrh na změny předpisů …

Soc. pracovník je si vědom toho, že je zodpovědný za své jednání jak vůči klientům, tak vůči kolegům, zaměstnavateli, zákonům, profesní organizaci. Zároveň je si vědom, že tyto jeho zodpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu, rozporu.

Snaží se dosáhnout toho, aby toho složité postavení soc. pracovníka uznávala i společnost.

• Základní etické problémy v sociální práci

Dilemata, která řeší soc. pracovník:

A) Kdy vstupovat a zasahovat do života občana a jeho rodinym skupiny.

B) Kterým sociálním případům dát přednost a věnovat jim čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení.

C) Kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a zároveň nevedly ke zneužití sociální péče.

D) Kdy přestat se sociální terapií a s poskytováním služeb a dávek sociální pomoci.

E) Soc. pracovník se často dostává do situací, kdy má ve své náplni klientům pomáhat a současně se od něj očekává, že bude klienty kontrolovat.

Další problémové okruhy:

Např. konflikt zájmu klienta se zájmem jiného občana (např. při rozvodu tahanice o dítě – matka má jiný zájem než otec),

Konflikt zájmu skupiny klientů a ostatní společnosti (Matiční ulice – cikáni × bílí),

Může dojít i ke konfliktu zájmu soc. pracovníka nebo instituce, kterou zastupuje a zájmem klienta (velmi často umísťování do ústavní péče – klient si nemusí myslet, že je to pro něj nejlepší).

V ideálním případě zasahujeme do života občana, pokud on sám o to požádá. Chystáme-li se vstoupit do situace na základě upozornění někoho jiného, je dobré, aby s tím klient souhlasil.

S etikou soc. práce se většinou neslučuje zasahovat do života lidí proti jejich vůli; pokud neohrožují nikoho jiného, ani sebe sama, snažíme se nezasahovat. Každý má právo na svůj vlastní životní styl, styl oblékání, …

Úkolem soc. pracovníka je nabídnout pomoc, postarat se o to, aby klienti dostali informace … ale nic nevnucovat. Výjimečně se snažíme řešit situace klienta i bez souhlasu klienta proti jeho vůli (v ohrožení zdraví, života, při nebezpečí z prodlení). Většinou soc. pracovník nezasahuje sám o své vůli, podílí se  na tom i policie, …).

Žádný klient / skupina by neměl být preferovaný / opomíjený.

Na situace, kdy je potřeba hmotná pomoc – vyžaduje to krátký čas, pomoc je jednoduchá. Dlouhodobé působení – výchovné problémy, zdravotní působení …

Soc. pracovník by neměl dávat přednost jednoduše a rychle řešitelným případům a neopomíjet případy, které se jeví jako dlouhodobé neperspektivní neřešitelné …

Koli péče poskytnout?

Soc. pracovník by měl případy klientů posuzovat objektivně a sociálně. Pomoc by měla být stimulem ke uměně postojů klienta, pomoc by ho měla vést k odpovědnému chování a jednání. Úkolem soc. pracovníka je zabránit zneužívání sociální pomoci a sociální péče.

Kdy přestat s poskytováním pomoci?

V situaci, kdy už je sociální problém klienta uspokojivě vyřešen.

Cílem sociálně terapeutockého působení je, aby klient byl veden k odpovědnosti a samostatnosti. Neměl by se stát závislým na poskytovaných službách. Běžné zátěžové situace by měl umět řešit sám. Proto by poskytování soc. služeb mělo být ukončeno v době, kdy je vyřešena krizová situace, kdy klient soc. pracovníka již nutně nepotřebuje. Také: jestliže klient pomoc opakovaně odmítá a nehrozí nebezpečí jeho vlastního ohrožení nebo ohrožení rodinných příslušníků apod.

E) Problematika sociální pomoci a sociální kontroly je dosud nevyřešeným dilematem v práci SP. Převažuje názor, že soc. pracovník poskytuje „pomoc“ pouze tehdy, když problém vymezil klient, zejména tím, že sám požádal o pomoc. V tom případě prý soc. práce vykonává „službu“. Pokud problém vymezila instituce či soc. pracovník – jde prý spíše o „dohled“ či „kontrolu“. Soc. pracovník pak spíš vykonává „moc“. Mnozí terapeuti (RP, PPP) i např. nízkoprahová zařízení kontrolní roli soc. prac. často odmítají – pokud klient nebo rodina nepřijdou s problémem sami, obvykle případy neřeší.

Při sociální práci např. na městských úřadech se často prolíná sociální pomoc s činností kontrolní. Běžné je to u pracovníků přidělujících soc. dávky. I u pracovníků odborů sociálně právní ochrany dětí – ti musí řešit i případy, kdy na sociální problém upozorní např. sousedé, škola, policie, … Určité činnosti zde pak mají charakter spíše sociální pomoci, jiné spíše sociální kontroly. Pomoc i kontrola jsou zde často souběžnými metodami práce s klienty. Pro sociální pracovníky je ale někdy velmi obtížné zároveň klienty napomínat – protože jsou pověření a oprávnění vykonávat moc, a  zárovn klientům nabízet svou pomoc. Někteří autoři doporučují, aby klienti byli na začátku kontaktu upozorněni na obě složky role soc. pracovníků. Důležité také je, aby si sami soc. pracovníci byli vědomi: že ve vztahu ke klientům mají určitou moc a že by jí neměli zneužívat. Že v sociální práci by kontrola neměla převažovat nad pomocí. Etický kodex SP ČR konstatuje: Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty soc. práce (sociální pomocí a soc. kontrolou) vyžadují, aby si soc. pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a zvážili, do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce.

OSOBNOST SOC. PRACOVNÍKA

Základní předpokady pro výkon profese:

1) vzdělání

- dobré všeobecné vzdělání a celkový rozhled základ přirozené autority (SP – minimálně maturita)

- odborné vzdělání – znalosti a dovednosti v rozsahu „Minimálního vzdělávacího standardu“ ASVSP

Předpokladem je průběžné další vzdělávání.

2) osobní předpoklady

- komunikační dovednosti = základ pro  navázání vztahu s klientem (a jeho okolím). Základní komunikační dovednost soc. pracovníka – umění naslouchat (umění naslouchat zahrnuje schopnost: přijímat a chápat verbální sdělení klienta, pozorovat a rozumět neverbálnímu chování).

- schopnost empatie – umět se vcítit do toho, co druhý prožívá, schopnost vidět situaci očima klienta, chápat klientovy motivy, proč klient jedná určitým způsobem

Důležité je také umět dát klientovi najevo, že mu rozumíme.

- kladné osobní vlastnosti – např. spolehlivost, spravedlnost, poctivost, pravdomluvnost, pracovitost, smysl pro čestnost; přispívají k důvěryhodnosti a autoritě soc. prac.

Žádoucí je i „náklonnost k sociální prác“ a respektování lidských práv.

- zralá osobnost – citová stabilita (vyrovnanost osobnosti, nepodléhání momentálním emocím; pomáhají vlastní životní zkušenosti, znalost sebe sama; životní optimismus (umění posilovat v lidech naději); dobré rodinné zázemí; také fyzická zdatnost – jde o náročné povolání

Významná je také péče o vlastní duševní hygienu: soc. pracovník by měl rozvíjet vlastní zájmy, neměl by připustit situaci, aby ho sociální pomoc pohltila, aby se obětoval pro klienty bez ohledu na potřebu vlastního odpočinku. Nerespektuje-li tyto zásady, může u něj dojít k tzv. „syndromu vyhoření“, který je důsledkem nezvládnutého pracovního stresu. U pracovníků pomáhajících profesí je tento jev častý, projevuje se jak fyzickým vyčerpáním, tak vyčerpáním duševním či emocionálním.

ROLE SOC. PRACOVNÍKA

Role = soubor očekávání, jak se člověk bude chovat v určité sociální pozici.

Sociální pozice  mu přisuzuje určitá práva a povinnosti. Jednotliví soc. pracovníci vykonávají při své činnosti řadu rolí, které se vzájemně prolínají. V praxi se mohou jednotlivé role odlišovat podle požadované pracovní náplně, charakteru zařízení, stylu vedení organizace, cílů a prostředků jejího programu atd. Čistý typ role v praxi pravděpodobně neexistuje. Je ale důležité, aby si soc. pracovníci uvědomovali, jakou roli kdy zastávají – co se od nich očekává v jaké pozici.

1. role – „Pečovatel – poskytovatel služeb“

- pomáhá klientům v jejich denním životě tam, kde vzhledem k postižení, onemocnění, slabosti nebo jiné neschopnosti sami nezvládnou vykonávat důležité činnosti. Takové služby jemožné poskytovat jak pobytovým zařízením, tak v domácnostech klentů.

2. role – „Zprostředkovatel služeb“

- pomáhá klientům získat kontakt s potřebnými sociálními institucemi a organizacemi, případně s jinými zdroji pomoci. Síť sociálních služeb bývá někdy pro klienty nepřehledná, nebo není dobře koordinovaná. Soc. pracovník zde zastává roli toho, kdo posuzuje situaci, odhaduje dostupné zdroje pomoci, informuje klienta o možnostech, případně doporučuje klientovi vhodná zařízení. Soc. pracovník je zde obhájcem potřeb klienta a zprostředkovatelem pomoci od všech zdrojů, které se mohou podílet na práci s klientem a řešení jeho situace.

3. „Cvičitel (trenér, učitel) sociální adaptace“

- napomáhá klientům modifikovat jejich chování tak, aby mohli sami účinněji řešit své problémy. V rámci této role zastává funkci učitele nebo trenéra sociálních a adaptačních dovedností. Povzbuzuje – podporuje změny v chování klientů a preventivně je připravuje na situace, kdy by se mohla objevit krize.

4. „Terapeut“

- pomáhá klientům získat náhled na jejich postoje, pocity a způsoby jednání – snaží se napomoci jejich osobnostnímu růstu nebo adaptabilnějšímu jednání. V této roli se soc. prac. zabývá psychosociální diagnostikou, psycholog. Poradenstvím nebo působí jako socioterapeut.

5. „Případový manažer“ (case manager)

= role, ve které se soc. pracovník snaží o koordinaci, zajišťování, vhodný výběr a souvislé poskytování služeb zejména u těch klientů, kteří mají větší množství sociálních a zdravotních potřeb. Mezi jeho funkce patří případová diagnostika, plánování služeb nebo terapie, navazování funkčních vazeb k jiným poskytovatelům sociálních služeb, pravidelné sledování poskytovaných služeb a hájení zájmů klienta.

6. Organizátor pracovní náplně

- tato role se může uplatňovat zejména ve velkých zařízeních s mnoha klienty a často nadměrným objemem práce. Tam je pro operativní rozhodování a zasahování nutný organizátor, který plánuje načasování a dávkování intervencee, sleduje kvalitu poskytovaných služeb a průběžně o tom zpracovává informace.

7. manažer personálního rozvoje (supervizor)

= osoba, která zajišťuje výcvik, školení, výuku, konzultace a supervizor pro pracovníky zařízení. Tato funkce je často spojena s funkcí vedoucího pracovníka. Ale někdy se může jednat o specialistu, který může fungovat pro několik zařízení současně.

8. Poradce

- v této roli soc. pracovník vystupuje velmi často. Může poskytovat rady právního, ekonomického, občanského i jiného charakteru. Tato role se velmi často prolíná s jinými rolemi – např. s rolí „zprostředkovatele služeb“.

9. manažer – administrátor – vedoucí pracovník

- mezi jeho role patří např. funkce plánovače, osoby, která řídí, prosazuje a koordinuje rozvoj organizace a jejích programů; člověka, který plánuje, zavádí a rozvíjí služby a programy v konkrétní organizaci sloužící určitému typu klientů; i funkce odborného hodnotitele programů

10. SP může být také v roli činitele sociálních změn

= člověka, který se angažuje při identifikaci a řešení širších společenských problémů (ne tedy jen k individuálním problémům klienta, nebo jeho rodiny). V rámci tohoto působení na sebe bere role:

„analytika sociálních problémů“, „mobilizátora vůle komunity“ (aby vybudil / podnítil ty osoby, aby je to samotné začalo zajímat), skupinového advokáta a „povzbuzovatele sociálních iniciativ“. Jedná se zejména o komunitního sociálního pracovníka, který se angažuje ve správních a legislativních orgánech, případně v politické oblasti v širším zájmu skupin klientů.

Způsoby přístupu sociálního pracovníka k praxi

1) přístup „neangažovaného sociálního pracovníka“ (nebo pracovníka s administrativním přístupem, byrokratického sociálního pracovníka)

- typické, že jedná podle předpisů, plní své povinnosti dané předpisy zaměstnavatele nebo zákony. Nikdo jej nemůže napadnout, protože plní předepsaný postup.

- chápe svou práci jako výkon svěřených pravomocí

- svou činnost vykonává bez osobního zájmu o klienta, v horším případě je mu osud klientů víceméně lhostejný

- „neangažovaní pracovníci“ mohou vystupovat i jako odborníci své profese, zavedou si svůj rutinní systém práce, který považují za nejlepší. Ale pracují bez osobní angažovanosti na situaci klienta. Nesnaží se chápat klienty a jejich rodiny se všemi jejich problémy a životními potížemi – nesnaží se vžít do jejich situace.

2) přístup „angažovaného soc. pracovníka“ (nebo pracovníka s filantropickým přístupem)

- pro „angažovaného soc. pracovníka“ představuje snaha pomoci druhým činnost, která do značné míry dává smysl jeho životu. Povolání soc. pracovníka si vybral pro své sociální cítění, protože ve své práci může uplatňovat osobní morální hodnoty. S klienty jedná s respektem – jako s jedinečnou lidskou bytostí. Při řešení problémů se angažuje celou svou osobností, obětavě pomáhá klientům, snaží se vždy o empatický přístup. Tendence obětovat se pro klienty na svůj vlastní úkor může ale mít v některých případech i záporné důsledky.

Základní pojmy z oblasti sociální práce

(soc. problém, soc. klient, soc. případ, soc. služby, nepříznivá soc. situace, …)

Člověk se může dostat do situace, kdy nejsou uspokojovány jeho potřeby. Pak vzniká SOC: PROBLÉM. Nejsou sice uspokojovány všechny potřeby člověk, ale bez souvislosti k jeho sociálním vazbám.

SOC. PROBLÉM – je charakterizován tím, že přesahuje osobní situaci.

a) zasahuje větší počet lidí – širší společnost, nebo ostatní členy rodiny apod.

b) týká se jedince, ale – nejsou uspokojovány potřeby, které společnost považuje za významné (základní životní potřeby, nebo jiné uznávané potřeby).

Z toho vyplývá, že posuzování toho, zda jde o soc. problém, se uplatňuje i soustava hodnot dané společnosti – i její ideologie. I na nich může záviset, co společnost považuje za „osobní problémy“ („normální jevy“) a co již za „sociální problémy“, s jejichž řešením má člověku pomoci. Jedinec, který se dostal do situace, kterou není schopen řešit vlastními silami – bez pomoci (společnosti) – se obvykle nazývá sociálním klientem. SOC. KLIENT = osoba, která se v rámci poskytování sociálních služeb – poskytování sociální pomoci nebo sociální podpory – dostává do kontaktu se soc. pracovníkem.

U soc, klientů hovoříme o situaci:

a) sociálního oslabení

- může mít přechodný ráz. To se často projevuje při potřebě hmotné pomoci, která může být vyřešena (sociálně) administrativním zásahem – finanční pomocí, pomocí při shánění bydlení apod.

b) sociálního vykolejení

- již došlo k narušení osobnosti nebo k závažnému narušení sociálních vztahů. (Zákon o sociálních službách používá termín „sociální vyloučení“). Úspěšná sociální práce s těmito klienty obvykle předpokládá dlouhodobou terapii – např. u těžší toxikomanie, alkoholismu …

Situaci sociálního oslabení nebo soc. vykolejení obvykle označujeme jako SOC. PŘÍPAD. (Zákon o soc. službách to označuje za „nepříznivou sociální situaci“). „Sociáloní případ (nepříznivá soc. situace) vzniká, jakmiloe člověk nestačí svými schopnostmi a silami překonat závažné překážky, které se vyskytly v jeho životě. Vznik sociálního případu je tedy ovlivněn jednak vnějšími faktory – skutečností, že vznikly překážky, závažné problémy …